Poslání Duše

Je Velikonoční čas a já jsem bez energie. Mé tělo je slabé a nachlazené a já jsem opět nucena ulehnout a vyrazit na cestu ke svému vnitřnímu já. Jak snadno se člověk oddělí od své duše, jak snadno je vyveden z rovnováhy. Znovu a znovu mě to vede k tomu, co jistě na Zemi zažíval i Ješua. Byl člověkem jako jsme my všichni a nevyhnul se tak pocitům, kterými procházíme i my. Ať se mi v životě děje cokoli, vždy mě to vede k němu. Vždy, když si projdu nějakou etapou, nějakou zkouškou a těžkými chvílemi, jako bych zase pochopila něco víc z něj, něco víc z toho, co nám přinesl. Jakmile se opět přiblížíme sami sobě, přiblížíme se i Kristovství v nás.

Nyní je čas výzvy, očištění a prožívání různých bolestí, strachů a trápení. Znovu se nám vracejí, abychom měli možnost opět je pochopit a přijmout. Vím, že spousta z nás zažívá těžké období, které přináší mnoho změn na všech úrovních. Chci vám všem říct, že v tom nejste sami. Je to zcela přirozené a věřím, že vše je přesně tak, jak být má. Každý máme tu svoji cestu, to své, čím si právě nyní máme projít. Každý také máme dostatek síly, abychom to celé zvládli a dostali se zase o kus dál. Snad je i vhodnější napsat o kus blíž, protože naše cesta není cestou ven, nýbrž dovnitř.

Kolem nás se toho děje spousta a je hodně toho, co nám může brát energii. Proto je třeba, abychom byli co nejvíce sami se sebou, abychom věnovali čas sami sobě, svému vnitřnímu dítěti, své duši. Když pochopíme sami sebe, můžeme pak pochopit ostatní. Když se do sebe zamilujeme, můžeme milovat i ostatní. Všechno jsou to jasné věci, které všichni známe. Stále se o nich všude píše a mluví. Od psaného je však dlouhá cesta k tomu, aby to člověk skutečně žil.

Chci vám všem říct, že pocity marnosti, smutku a bolesti, které možná prožíváte, jsou zcela přirozené. Když těmto pocitům dáme průchod a přijmeme je se vším, co přináší, prozáří je světlo. Prozáří je světlo naší duše, neboť umožníme sami sobě pochopit. Znovu načerpáme ztracenou energii na další cestu životem.

Člověk má tendenci upínat se na to, co bude. Na různá proroctví o budoucnosti. Spousta lidí budoucnost vítá s příslibem toho nejlepšího, další však mohou mít zcela opačný pohled. Ráda bych řekla, že to, jaká bude budoucnost je na každém z nás. Každý ji budeme mít jinou, protože každý máme svoji jedinečnou cestu a každý reagujeme ?po svém?. Klíč k naší budoucnosti leží zde v přítomnosti. Sama si to musím často opakovat, protože ta tíha je někdy tak velká, že světélko skomírá. Naštěstí máme své tělo, které nám zavčas napoví, co potřebuje. Naštěstí máme své blízké a okolí, které nám vždy nastaví zrcadlo, které v danou chvíli potřebujeme. Naštěstí máme přírodu, která nám bezmezně pomáhá. Ať se podíváme na jakoukoli část svého těla, všude leží odpovědi. Stejně tak jsou naše pocity barometrem naší duše. Každou chvíli nám život ukazuje, kam jít.

Možná také někteří zažíváte pocit, že nevíte, jaké je vaše poslání, co vaše duše chce a kam vás vede. Máte pocit, jako byste ji neslyšeli a bloudíte. Sama tohle zažívám a opět mi dochází, že není třeba vědět, co bude. Je zcela přirozené, že člověk hledá své poslání a místo v životě. Stejně tak je přirozené, že přijde období, kdy o něm nemá nejmenší ponětí. Přicházím však na to, že nám život každý den napovídá. Existují události, lidé a okolnosti, díky kterým k nám promlouvá sám Život. Uvnitř máme duši, která nám na tyto věci dává odpovědi prostřednictvím pocitů. Díky pocitům můžeme poznat, co využít, co nevyužít, z čeho je nám dobře a co nás tahá dolů. Můžeme se tedy každou chvíli rozhodnout a tím být svému poslání, své cestě, sami sobě, zase blíž.

Uvědomuji si, že znát své poslání, svou cestu duše znamená být bdělý a přítomný a odpovídat na to, co mi život sděluje. Hrát si a pozorovat. Vnímat sebe a nebát se svých pocitů, ať už jsou jakékoli. Věřit jim, věřit svému srdci. Máme i fyzické tělo, které nám každou chvíli dává spoustu informací. Máme tendenci stále něco hledat venku, hledáme odpovědi všude, kde se dá a přitom přehlížíme sebe, své pocity, svá těla. Člověk nemusí cestovat daleko, aby něco našel. Máme tendenci hledat poklady různě po okolí, v jiných zemích, v jiných lidech, v jiných sférách. Ty největší poklady však máme v sobě. To, co je nejblíž je těžké vidět.

Nemusíme znát své poslání právě teď. Máme právo pochybovat. Máme právo bloudit a znovu nalézat. Klíč leží v přítomnosti. Pakliže člověk v danou chvíli vnímá to, co mu život ukazuje prostřednictvím jeho těla, druhých lidí či různých okolností, může autenticky reagovat. Člověk má v sobě ten nejmoudřejší zdroj, který k němu promlouvá. Stačí se ztišit a naslouchat a konat tak, jak cítí z celého svého srdce. Nemusíme znát hned, kam nás to celé vede a proč se děje právě to, co prožíváme. Věřím však, že když jednáme vědomě dle svého srdce v každý okamžik svého života, jdeme za svým posláním bez odboček. Jdeme ke svému poslání přímo, i když nám ještě nemusí být viditelné a jasné.

Příliš dlouhý čas jsem věnovala tomu, že nevím, že neznám svou cestu duše. Já své poslání vidět nemusím. Vím a věřím však tomu, že moje duše ho zná. Proč se jí tedy nenechat vést? Proč to pořád komplikovat netrpělivostí a marností a celé to tak ještě více od sebe vzdalovat. Stačí jít krůček po krůčku, vnímat sebe, své nitro a reagovat jen na to, co v tu chvíli JE, co v tu chvíli PROBÍHÁ, co v tu chvíli PROŽÍVÁM. Tam je dle mého odpověď.

Přeji vám všem spoustu síly a víry v sebe, ve své tělo, ve své srdce, ve svou duši. Stejně tak vám přeji bdělost ve všem, co prožíváte. Klíč je totiž vždy v přítomném okamžiku, neleží nikde dál. Pokud ho budeme hledat v budoucnu, bude stále v budoucnu, nikdy se nepřiblíží naší přítomnosti. Jedině v přítomnosti ho však můžeme nalézt a otevřít další nádhernou komnatu své duše.

S láskou,

Denisa
4.4.2012, Denisa Vaňková, www.jeshua.cz