NEVĚDĚT, NEMUSET, NECHÁPAT

Milovaní,

po mém posledním článku Přijetí temnoty v životě: http://bytvsrdci.org/prijeti-temnoty-v-zivote/, jsem si uvědomila jednu věc.Psala jsem o hustých a ?temných? stránkách života na Zemi s upřímností a přijetím sobě vlastním. Napsala jsem také svou zkušenost o tom, jak prožívám já sama svou hustotu (emoce, bolesti, strachy atd.).

Je to inspirace. Prožitá a žitá… ale nic víc. Uvědomila jsem si, že v momentě, kdy z toho začneme dělat návod, nebude to fungovat. Je třeba to opravdu tak mít ? být opravdoví vůči sobě sama. Skutečně to cítit v každé buňce svého těla.

Nesnažte se následovat moji cestu, ani cestu nikoho jiného. Může Vás to inspirovat, posvítit tam, kde jste třeba zrovna měli chvíli zhasnuto. A pak to celé PUSŤTE ? nechejte to být a žijte své každodenní životy tak, jak sami cítíte, tak jak vám to jde.

Uvědomila jsem si, že to podstatné z našich textů k Vám prochází úplně jinou formou… Pokud Vám sdělujeme to, co prožíváme, působí to někde za slovy. Není třeba pátrat kde a jak. Není třeba chápat, není třeba vědět. Pakliže jsou u vás dveře otevřené,  tam někde v nitru se to dotkne těch správných míst.

Naše vědění je jen brzdou v tom, abychom skutečně žili a prožívali svůj život se vším, co jest. Abychom SE CÍTILI a VNÍMALI.

Psala jsem už víckrát o tom, že když přistupuji k jakékoli situaci ? emoci s tím, že vím: vím, proč tu je, proč se to děje, co s tím udělat, s čím to souvisí atd., zůstávám zase jen a jen ve své mysli… nepustí mě to dál do těla, k prožitku. A tak můžu věci chápat sebevíc, ale v těle se to stejně uloží, protože tam jsem to SKUTEČNĚ neprožila. Bude to tam, i když mi to moje hlava, a co teprve ta ve spiritualitě zběhlá, skvěle a krásně vysvětlila.

To, o co jsem se tedy s Vámi chtěla dnes podělit a co mi velmi silně zní: PŘISTUPUJTE KE SVÝM EMOCÍM, BOLESTEM, ÚZKOSTEM, NEMOCEM tak, že NEVÍTE VŮBEC NIC. Tak, jako malé děti, které přistupují ke každému okamžiku nově a nezaujatě bez potřeby mu rozumět. Nejen že nevíte nic, ale ani nechcete vědět…  zkrátka to jen nechejte a žijte, dovolte životu ve vás probudit to, co chce být probuzeno, vyjádřit to, co chce být vyjádřeno, žít to, co chce být žito, ať už je to v danou chvíli velká radost nebo smutek.

Buďto víme vše nebo chceme vědět vše, chcete vědět, proč se to děje, s čím to souvisí, co vám to zrcadlí, co s tím dělat atd.

Byly doby, kdy jsme byli hodně v hlavě… city a pocity se neukazovaly, neprojevovaly… teď je doba, kdy jsme se o nich naučili hovořit… velmi hezky, velmi sofistikovaně, dokážeme si při takovém mluvení dokonce sáhnout na srdce a udělat odpovídající soucitnou grimasu – bohužel jsme takto v té hlavě zůstali. Pocity totiž cítíte… a abyste je cítili a vnímali, potřebujete být v těle, potřebujete sestoupit níž ? do srdce, do břicha, do pánve, do nohou…

Nyní často mluvíme o tom, že cítíme a přitom, když se skutečně zastavíme a podíváme dovnitř, nevnímáme se. Jedeme naučené programy a způsoby, ať už z rodin, společnosti nebo vyčtené z nekonečné ezoterické ?knihovny?.

Všichni jsme tak moudří, až jde z toho hlava kolem. 🙂

Vždyť je to stále jen potrava pro mysl… CÍTÍTE TO?

Mysl je skvělá, dokáže být ohromně rafinovaná, ale z vlastní zkušenosti vím, že, když si OPRAVDU dovolíte vnímat sebe, své tělo a pocity, mysl ztrácí sílu. I ona si oddychne z toho nekonečného velení. Není třeba s ní bojovat, stejně jako není třeba bojovat s tím, co teď JE, co TEĎ CÍTÍTE… nemusíte ničemu rozumět, nic chápat, nic vědět, NEMUSÍTE!

Dokonce nemusíte ani něco PŘIJMOUT, když to jednoduše v tuto chvíli nejde… Dovolte si prožít to, že to NECHCETE, že vás to štve, že CHCETE vědět a nevíte, že vás to obtěžuje, že se toho chcete zbavit… Často si totiž nedovolíme tyto primární emoce prožít a už se je SNAŽÍME přijímat, protože někde tušíme, že tam by mohla být cesta… JENŽE… nejde přijmout něco, když toto přijetí necítíte opravdově ? celou duší i tělem…

NAKLÁDÁME SI PŘÍLIŠ. Je to kolektivní velmi silný program, který se táhne celou společností, ať už se týká materiálního života i toho spirituálního. POVOLME!

Posílám Vám, milovaní, tohle ?mé? oblíbené POVOL… třeba se Vás dotkne tam někde hluboko a ve svém každodenním člověčím životě ucítíte tento pocit stále víc a víc. A tam pak začne skrze Vás, skrze Vaše tělo prosvítat to, co nás všechny spojuje.

Jsme nádherní, i když to ještě často nevidíme, nevnímáme. Stále to jsou však jen slova, dokud sami v sobě tuto nádheru nebudeme cítit.

POVOL, to je mé přání nám všem.

S láskou,
Denisa
www.bytvsrdci.org