VĚČNÝ ŽIVOTNÍ PROUD

Milovaní,

tolik z vás nám teď píšete o tom, jak cítíte prázdnotu, samotu, odpojení od života ? od sebe, od druhých. Jak cítíte nicotu, beznaděj, destrukci.

To, o co se s Vámi můžu podělit je opět jen moje vlastní zkušenost s těmito prožitky.

Čím dál víc jsme těmi, co Ví? těmi, co mají vše načteno, těmi, co moc dobře rozumí tomu, co se jim děje, proč se jim to děje, s čím to souvisí ? karma, čištění, energetické posuny? A přitom všem nevíme, co se sebou, co dělat, kde začít, jak si pomoct?

V noci jsem opět nespala a vnímala jsem, jak jsme stále tolik ponořeni ve svých myslích. Možná ?víme? vše, možná nám plno lidí potvrdí naši ?správnost?, stejně nám to nepomůže.

Odmítáme sami sebe, odmítáme skutečnost takovou jaká je. Stále si ji přejeme přizpůsobit svým přáním, přizpůsobit ji tak, abychom ji alespoň nějak dokázali přijmout a akceptovat. Chceme se pořád dokola něčeho zbavovat, něco čistit, něčemu rozumět a mít na vše jasný návod nebo vysvětlení. Když nám pak někdo potvrdí, že je to ?karma? na chvíli se nám uleví? ?Vidíš, já to říkal/a!?? za chvíli jsme však tam, kde jsme byli.

Cítím, jak to vše zůstává jen na úrovni hlavy ? mysli? nepustíme to dál? Obýváme svoji hlavu? živíme svou umělou identitu, iluzi o sobě, iluzi o světě. Dokonce to často víte, víte, že to nejste vy, že je to hlava, ego? jenže nevíte, jak dál, co s tím.

Paradoxem je, že s čím dál větším množstvím informací z tzv. spirituálního světa, se ještě víc odpojujeme sami od sebe? od svého TĚLA, od své duše. S každou potlačenou bolestí, s každým nepřijatým strachem, nevyjádřenou emocí, popřením sebe sama a toho, jak to cítíme, stavíme kolem své věčně zářivé duše, svého věčně zářivého Ducha hradbu? ta hradba je už tak veliká, že přestaneme světlo naší duše cítit a vnímat. Ono tam však stále je, září pořád stejně silně? neodešlo? To my jsme od něj ?odešli? ? to my jsme se odpojili? jak? Naše vědomí zůstalo v hlavě? a hlava ? naše mysl je tak rafinovaná, že s ní tuto hru dokážeme hrát stovky, tisíce životů.

Co s tím? To, co život naučil mě, je prosté. Buď! Zavři oči a spoj se se svým dechem? jen ho pozoruj. Vnímejte, že jakmile zavřete oči a obrátíte pozornost dovnitř na svůj dech ? okamžitě sklouznete svým vědomím do břicha a následně vnímáte i hrudník ? srdce. Děje se to zcela přirozeně a automaticky. Není třeba si to představovat ani vyvolávat.

Břicho ? vaše centrum, vaše slunce, vaše síla, život? váš pupík, připomínající vám neustále spojení s celou Existencí.

Pamatuji si, když jsem si začala tohle uvědomovat, uvědomovat tento životní proud v sobě, jak byl zpočátku slabý? jak přijímání (nádech) mi dělal potíže? jak se vždy někde zasekl a jak výdech (dávání) byl mnohem delší než celý nádech.

Nejde o to svůj dech analyzovat a vytvářet si další koncepty. Jde o to, abychom ho jen pozorovali? čím víc přijímám svůj život a vše, co se mi v něm děje, tím víc se mi mění můj dech.

Dnes vnímám v těle prostor, volnost a můj dech je uvolněný, lehký a tak přirozený.

Cítíme samotu, cítíme frustraci, cítíme oddělenost a tam, kde to začíná jsme my sami? necítíme sami sebe? odpojili jsme se od svého těla ? tím pádem od své duše i Ducha. Hledáme ho někde venku, případně chceme, aby nás s ním někdo spojil, anebo utíkáme do jiných světů? Náš Duch, naše podstata však nikam nezmizela, je stále tu? je v nás.. je uvnitř nás ? uvnitř našeho těla! Čím uvolněnější tělo máme, čím hlouběji do něj vklouzneme, tím blíž jí jsme.

Sklouznout níž?. sklouznout z hlavy níž? stačí vnímat dech ? ať je jakýkoli ? jen ho vnímat a hned jste tam?

Ano, je velmi pravděpodobné, že budete najednou vnímat i bolesti a emoce, které jste v těle potlačili. Jenomže, alespoň z mé zkušenosti, pouze jejich NAPROSTÉ LÁSKYPLNÉ OTEVŘENÉ PŘIJETÍ A JEJICH PROŽITÍ nás osvobozuje a pomáhá k lehčímu dechu, k lehčímu Bytí.

Zjistila jsem, že když přijde krize, když mě přepadne strach, nepomůže mi vědomí, že vím, že je jen iluzí ? že je výplodem mé mysli. To, co mi však pomohlo vždy, bylo jeho přijetí ? přivítání jakékoli emoce, bolesti, čehokoli, co se objeví a dovolení, aby to existovalo, aby se to projevilo. Je to tu, tak před čím zavírat oči, co odmítat a snažit se zakrýt pod koberec. Zjistila jsem, že mi nikdy nepomohlo znát dopředu odpověď, že mi nepomohly názory a vhledy druhých, nepomohlo mi zjišťovat, proč tomu tak je a k čemu mě to vede. V tu chvíli, kdy jsem v tom byla, mi to bylo upřímně k ničemu. Proč? Protože tento způsob mě zase udržuje jen a jen v hlavě a nepouští dál? odpojí mě od těla a od PROŽITKU, a přitom teprve s prožitkem a jeho opravdovostí přichází moudrost, uvolnění, propuštění a hluboké pochopení.

Je rozdíl vědět, že strach, který mám, je jen iluze a odmítnout ho. A je rozdíl s láskou ho přivítat, přijmout, PROŽÍT a dovolit mu, abych mohla tuto iluzi skutečně prožít v sobě, ve svém těle ? to mi totiž nikdo nevezme a s dalším strachem, který se mi v životě objeví, už to bude o mnoho lehčí. To je skutečné poznání? to je to, co nás přivádí blíž k sobě? ta skutečná cesta není povrchní, ta cesta není v tom, že dopředu vím, co se děje a proč. Ve skutečnosti jdu do naprostého neznáma? zas a znovu tam s větší a větší důvěrou vstupuju, protože mám poznání, že každý jeden takový prožitek je pro mě ohromnou příležitostí a pokladem, který mi navrací moji ztracenou sílu. Otevírá v té hradbě, kterou jsem si kolem své duše postavila další a další otvor a světlo mé duše, mého Ducha se začíná šířit víc a víc mým tělem a já se s ním spojuji stále silněji. Jen díky předešlým prožitkům je ta lehkost bytí hmatatelná?

Čím víc jsem spojená se svým tělem, se svým dechem, tím víc vnímám život, Zemi ? přírodu a spojení se vším. Nedávno mi jedna přítelkyně napsala, že život je vysoce individuální záležitost. Ano, může být, co se týká našich prožitků, vnímání, pocitů, zvolené cesty. Zároveň však tím, kdy se víc a víc spojujeme se sebou, vnímáme spojení se vším, co jest, co nám dává věčný život, a co proudí v každém jednom individuálním těle. To tomu všemu dává ohromnou hloubku a velikost. Podívejte se na přírodu, vše má své dokonalé místo, svou úlohu, nikde není nic navíc, nikde nic nechybí, vše funguje zcela přirozeně a lehce ve společné souhře a harmonii. My jsme její součástí. Nejsme od ní ve skutečnosti odpojeni.

Cítíte se osamoceni? Cítíte strach? Cítíte bolest? Cítíte frustraci, hněv? Tak je přijměte, v celé jejich síle a kráse? tím, že jim budete chtít porozumět nebo tím, že se jich budete chtít zbavit, se propadáte ještě hlouběji ? do větší samoty, většího strachu, do větší frustrace. Je tu! I když před tím zavřete oči, nezmizí. Přijměte to, co je? nikoli hlavou a rozumem? přijměte to celou svou bytostí, přijměte to tak, že v tom budete.

Když jsem začala život skutečně přijímat z tohoto svého spojení s tělem, s dechem? se sebou? vstoupila do něj nová esence? vstoupila do něj síla mého ducha, neochvějný klid a láska. A i když se ocitnu v krizi, kterou bytostně vnímám a cítím, toto spojení tam zůstává, vnímám ho, a potom dokážu za všemi svými emocemi, bolestmi a strachy cítit ohromnou sílu a důvěru ve vše, co se mi děje. Je pro mě úžasné, že bez jakékoli techniky zklidnění, mohu být uprostřed vnitřní krize, a pod ní hmatatelně vnímat klid a hloubku, kterou sama JSEM. To vše zcela přirozeně. To mě učí sám život ? dovolila jsem si otevřít se mu a víc, a víc cítím důvěru v něj. Nic tu není zbytečně. Když něco cítím, když jsem v nějaké situaci, není tu proto, abych se ji hned snažila změnit, odklidit, pochopit, vyřešit? zkuste nasednout na její křídla, i když se vám bude ze strachu třást celé tělo, a leťte. Leťte vstříc tomu, co vám přinesla. Je to jen na Vás. Ona počká nebo se vrátí v jiné podobě a silněji a bude vás popostrkovat, abyste nasedli a s důvěrou skočili do neznáma.

Některé věci se pro mě jednoduše staly už minulostí? čím víc vnímám své tělo, sebe v něm, svůj dech, který mě spojuje se životem, se svou skutečnou esencí, tím spíš už nedokážu dělat věci, které jdou proti mně, nedokážu jít proti tomu, co cítím, nejde mi už tak snadno zrazovat samu sebe.

Celé toto přijetí přítomnosti, jaká je, mě velmi k mému vlastnímu přijetí? k lásce a úctě ke svému tělu, k životu, k Zemi, k sobě? a k druhým?

A máte pocit, že v tom jste sami? Ano, do jisté míry jsou vaše PROŽITKY velmi individuální, ale víte co? Čím blíž sobě jste, tím víc za touto individualitou vnímáte tu ohromnou důvěru v život, která nás všechny spojuje. Jedeme v tom všichni? každý po svém, každý tak, jak si dovolí, každý tak, jak v danou chvíli dokáže. Vše do sebe dokonale zapadá a je součástí něčeho mnohem většího a širšího, než dokáže 8 miliard myslí vymyslet. J

Chceme opravovat dokonalé, zasahujeme do přirozeného rytmu života. Přirozený rytmus života tu je a bude stále ? i bez našich těl a identit. To my, každý jeden z nás, se můžeme na tento rytmus znovu naladit. Kde? Uvnitř sebe, v tichu, v samotě, v přírodě. Ta je mou největší inspirací a učitelem. Čím blíže přirozenému proudu ve svém těle, tím blíže k přírodě. Čím blíž k přírodě, tím blíž přirozenosti v sobě.

Objímám Vás velmi, ať už se zrovna nacházíte ve svých hlubinách, nebo na prosluněných vrcholech. Nic netrvá věčně, a čím víc budeme tyto přirozené rytmy sami v sobě CTÍT, tím blíž budeme kouzlu celé této Existence. Tím víc ji budeme hmatatelně vnímat ve svém těle, ve svém každodenním životě a nebudeme potřebovat žádný návod. Když se od tohoto rytmu odpojíme, jednoduše to ucítíme, uvidíme to na tom, co se nám v životě děje. Pak se zase vrátíme k sobě a dovolíme, aby tento životní proud prostoupil každou naši buňku a zharmonizoval naše bytí. Jen SKUTEČNĚ a s odevzdáním POVOLIT?

S láskou,
? Denisa
www.bytvsrdci.org, www.jeshua.cz