Vnitřní proud lásky

Gerrit Gielen

Předmluva
Zdá se, že stále hledáme lásku a zvláště ji vyžadujeme a očekáváme od našich blízkých: jako dítě od našich rodičů a později od našeho partnera. Zejména to druhé se často ukazuje jako zklamání, které často vede k hořkým výčitkám. Rozvody jsou často doprovázené obrovskou nenávistí a odporem a lidé se cítí být zrazení. Partner nám nedal lásku, na kterou jsme si mysleli, že máme nárok a nyní jsme zjevně bez lásky.

Proč od druhých tuto lásku tak moc potřebujeme? Je to proto, že nejsme schopni dát lásku sami sobě? Zjevně v tom nejsme moc dobří, protože mnoho rozvodů by pak bylo méně dramatických.

My všichni v sobě máme zdroj lásky, proč bychom neměli být schopni lásku dávat. Proč se však cítíme sami sebou tak nemilovaní?

Co tento zdroj blokuje a zastavuje vnitřní proud lásky? Co je vlastně láska?
V tomto článku bych se rád těmto otázkám věnoval a začnu s poslední otázkou.

 

Co je vlastně láska?
V odpovědi na tuto otázku velmi rychle dospějeme k jedné definici: „pocit hluboké náklonnosti k druhému“. Přesto je tu problém: slovo „náklonnost“ je pro slovo láska jakýmsi synonymem, tudíž je nám tato definice k ničemu, je cyklická. Je velmi těžké definovat něco tak základního jako je láska, pokusme se ji tedy popsat pohledem na její vlastnosti.

Začněme s tím, že láska je bezpodmínečná. Podmíněná láska není skutečnou láskou. Rodič, který miluje své dítě, jen pokud naplňuje jistá očekávání, své dítě skutečně nemiluje. Pokud někoho doopravdy milujete, přijímáte tuto osobu plně, včetně jeho vad. Láska je za našimi představami o dobrém a špatném.

Láska je energie, energie, která něco dává. Když od někoho přijímáte lásku, okamžitě se cítíte líp. Díky lásce se cítíme vidění, uvolnění a rozkvétáme.

Láska také sjednocuje: s těmi, které milujeme, se cítíme spojení.

Znamená to, že láska je dávající a spojující energií, která říká „ano“ světlému i temnému, zahrnuje obojí. Láska spojuje dohromady věci, které jsou zlomené, láska léčí. Je to energie, která zahrnuje vše, vše léčí a vše znovu spojuje. Zdá se, že vesmír je stvořen z nekonečného počtu životních forem jedinečných životů. Láska je vnitřním spojením mezi těmito všemi životy, díky němuž jsou všechny jedním.

Vystupuje nad všechny rámce a hranice. Tato oddělenost je možná pouze díky času a prostoru a je vytvářena našim posuzováním, například na dobro a zlo.

Láska je tedy v podstatě energií, která přesahuje čas a prostor, dobro a zlo: je to spojující a léčivá energie za všemi formami.

Mystici často říkají, že vše je jedno. Láska je zdrojem, který to umožňuje. Je to realita jednoty za všemi formami, realita, která zahrnuje a prostupuje všechny tyto formy. Je nejvyšším polem vědomí, které je zevnitř spojené se vším, se zdrojem.

V okamžiku, kdy druhému říkáme, „Miluji Tě“, vpouštíme tuto realitu zpět do svého srdce. Na chvíli se pak pozvedneme na tuto úroveň jednoty a propouštíme rámce, do kterých jsme se umístili. Čas a prostor a všechna hodnocení o druhém, pak na okamžik zmizí. To je to, co láska dělá. Díky lásce si znovu uvědomujete bezčasovost, věčnou realitu. Láska je nejvyšší a nejzákladnější realitou ve vesmíru, ačkoli je to v rozporu se všemi způsoby myšlení, které třídí realitu do rámců. Výsledkem toho je, že mnoho lidí žije v napětí mezi tím, co nám říkají naše myšlenky o nás samotných a realitě kolem nás a jak se ohledně toho cítí naše srdce: hradby versus jednota, oddělenost versus propojenost.

 

Zdroj lásky v nás

Co myslím tím zdrojem?

Pokud hovoříme o pojmu zdroje, často máme na mysli pojem původu. Například, my jsme byli stvořeni Bohem, to je tedy náš zdroj, náš původ. Nebo vesmír byl stvořen z velkého třesku a to je zdroj všeho.

Tento způsob přemýšlení je problematický, neboť tak umísťujeme zdroj mimo sebe prostřednictvím nezměrné oddělenosti v čase. Tato oddělenost je myšlenkový konstrukt: vyjádření víry, že jsme od zdroje odděleni.
Tato víra je nesprávná. My nejsme nikdy od zdroje odděleni.

Zdroje je něco, co existuje mimo čas a prostor, zdroj je teď, zdroj je tu. Zdroj není mimo nás, ale uvnitř nás. My jsme zdrojem lásky a my jsme láska.

Být spojeni se zdrojem, pocitem lásky, kterou jsme, by tak pro nás mělo být naprosto přirozené. Je to bytí, kterým ve skutečnosti jste, pocit toho, kdo skutečně jste, naprostá akceptace sebe sama.

Tak by to mělo být. Jak se tedy věci pokazily? Způsobem přemýšlení o nás samotných. Všemi těmi myšlenkovými konstrukty, které nás od zdroje odcizují.

Tak, jak smýšlíme o realitě mimo nás, tak smýšlíme o nás samotných. Když vidíme realitu mimo sebe jako boj „všichni proti všem“, znamená to, že i my jsme v rozporu sami se sebou. Lidé, kteří přísně soudí druhé, sami sebe nemilují.

Co si myslíme sami o sobě?

Pojďme se na to podívat. Co si o sobě myslím?

Považujete se za dobrou osobu? Považujete se za dost dobrého/dobrou, abyste měli nárok na lásku?
Mnoho lidí si to nemyslí. Smýšlí o sobě tak zle, že musí neustále skrývat svou skutečnou povahu a myšlenky před druhými. Vidí druhé jako normální, nikoli však sebe.

Jinými slovy, vnímáme, že láska by měla být jen pro dobré lidi, tato láska musí být zasloužená. To je chyba číslo jedna. Láska je bezpodmínečná a ti lidé, co se nazývají jako špatní, potřebují lásky nejvíce. To, co nazýváme zlem, pochází z nedostatku lásky.

Nemůže to být tak, že všechny ty zlé myšlenky, které máte, všechno za co se stydíte, pramení z nedostatku lásky?
Pokud si myslíte, že nemáte nárok na lásku, protože vaše myšlenky nejsou někdy tak hezké, i když jsou tyto myšlenky výsledkem nedostatku lásky, nikdy se tam nedostanete. Uzamkli jste se v myšlenkovém kruhu, který skrývá vaše vnitřní slunce jako temný mrak.

Tohle je důležitý blok. Mnoho zlých, nehezkých a ustrašených myšlenek a pocitů v nás vyvstalo díky nedostatku lásky. Protože je máme, myslíme si, že nejsme lásky hodni. Takto se lapíme v negativním cyklu, do kterého nedovolíme lásku vstoupit a tak ztrácíme své spojení se zdrojem. Tohle se zrcadlí v přesvědčení, že v čase a prostoru mezi zdrojem a našim světem existuje ohromná propast.

 

Dovolte lásku

Jak se dostaneme z tohoto způsobu reagování? Začněme nejdřív tím, že budeme o lásce přemýšlet jinak, že ji budeme vidět jako něco, co je bezpodmínečné. Skutečná láska nemá podmínky. Láska, která klade požadavky – „Tak moc tě miluji, a tak musíš… „ – není láskou, jet o vydírání.

Láska není jen bezpodmínečná, láska chce také proudit na místa, kde je jí potřeba. Podobně jako světlo touží rozjasnit temnotu, láska se touží jemně dotknout a utišit bolest, všechen smutek a všechen hněv. Přestaňte se držet zpátky. Odstraňte překážky mezi zdrojem lásky uvnitř sebe a dítětem ve vás, které po lásce tak touží.
Propusťte myšlenky, že nemáte na lásku právo. Vše, co existuje, má na lásku nárok. Láska chce proudit zvláště na temná místa uvnitř vás. Už se nedržte zpátky.

Klíčem je přestat přemýšlet o tom, že nejste zdrojem.

Jak to uděláte? Je to velmi jednoduché: osvojte si, že právě nyní jste tímto zdrojem.

Řekněte si: „Jsem zdrojem, vždy jsem byl/a tímto zdrojem. Miluji se.“ Dovolte na okamžik vejít této myšlence do hlavy, i přesto, že tu ještě nemusí být žádný pocit. To je první krok.

Pak se sami sebe zeptejte: „Jaká moje část potřebuje nyní lásku nejvíc?“ Podívejte se dovnitř sebe. Představte si, že někde ve vás je skrytá, vystrašená či nahněvaná osoba, která si myslí, že nemá na lásku nárok, která si může myslet, že je špatná, jiná, že nezapadá.

Pak pociťte, jak zoufale tato osoba lásku potřebuje, jak ve svém srdci toužíte tuto osobu milovat.

Nyní jste objevili pravdu: vy jste láskou, vy jste zdrojem.

Nyní dovolte své lásce proudit do této ztracené části sebe sama. Obejměte ji a promluvte na ni jemnými, sladkými slovy: „Vidím tě, jsi mou součástí, patříš sem, pokračujme společně.“

 

Dovolení vnitřní lásce proudit se skládá ze tří kroků:
– Uvědomte si, že vše ve vesmíru je hodno lásky, včetně vás a buďte ochotní se lásce otevřít.

– Představte si, že vy jste tímto zdrojem. Že nejste chudí, ale bohatí, bohatí v lásce.

– Pak dovolte lásce, aby proudila ze zdroje k vaší nejztracenější části sebe sama.

Když toto cvičení děláte poprvé, možná příliš proudění lásky necítíte. Postupně se však něco uvnitř vás prolomí. Pomalu to začne proudit.

 

Vnitřní proud lásky
Vnitřní proud lásky je blokován myšlenkami nedostatečnosti, které jsou spojené s hlubokým přesvědčením, které vám říká, že jsme od zdroje oddělení. Myslete na staré přesvědčení onoho Pádu: Bůh vyhnal člověka z ráje.

Člověk je komplexní bytostí. Existuje uvnitř nás část, která je oddělená od zdroje: osobnost, která chce žít překrásné dobrodružství života, objevovat vesmír a i ta je stále zdrojem. Jednou nohou stojíme ve světě s tisíci formami, druhou nohou v nekonečném zdroji. Jsou tu dvě části nás: polarita našeho bytí. Vše, co existuje, má stejnou polaritu, proto můžeme říci, že vše je jedním.

Vnitřní proud lásky vyvstává, když plně dovolíme vědomí obou těchto částí v nás a zcela propustíme myšlenky, které je oddělují. Malé lidské já uvnitř nás, naše osobnost, pak přichází zpět do zářivého, milující světla svého vnitřního slunce. Temná myšlenková mračna, která blokují světlo, mizí.

Chvíle, kdy osobnost znovu umožní světlu vstoupit, je okamžikem, kdy láska začíná proudit. Vnitřní proud poskytuje spojení s vnějším proudem života. Už nejsme uvězněni ve strnulých myšlenkách, vracíme se zpět k životu. Dovolujeme si znovu být neseni proudem života a cítíme, že tato láska není jen uvnitř nás, ale je přítomná všude kolem.

 

Nakonec aktivujte proud lásky ve světě
Všichni toužíme po světě s větším množstvím světla, lásky a harmonie, nikdy toho však nedosáhneme, pokud budeme pokračovat v přesvědčeních a kritizovat špatné záměry našich bližních. Tím jen vytváříme zatvrzování, boj a dualitu. Takto vytváříme koncepty založené na našich hodnoceních a hněvu, ve kterých uzamykáme sami sebe: kabiny, které blokují jak proud života tak proud lásky. Projektováním své vlastní temnoty na bližního, nevidíme temnotu uvnitř nás samotných a část nás zůstává bez proudu lásky.

Řešením je vidět naše bližní očima lásky.

Tím, že na to takto pohlížíme, v nich můžeme vidět dobro a lásku.

Tím, že na to pohlížíme tímto způsobem, si můžeme uvědomit, že nikdo se nerodí jako predátor, že tu je rozdíl mezi přesvědčeními, které má a jeho skutečnou povahou.

Tím, že na to takto pohlížíme, aktivujeme dobro v druhých.

Tím, že dovolujeme lásce uvnitř sebe proudit, započínáme také proud lásky ve světě kolem nás.

Jen tehdy bude vytvořena nová Země, svět, po kterém toužíme.

Nová Země je nakonec odrazem nové Země uvnitř nás: lidského bytí, které je vytvořené, když zcela ponoříme svou osobnost do světla své lásky, světla zdroje, kterým jsme.

© Gerrit Gielen, www.jeshua.net

Překlad: Denisa Vaňková, www.jeshua.cz